příspěvek #03:

EKVÁDOR

««« předchozí #02 | MENU | další #04 »»»

Dnes se nám nepodařilo vstát tak brzo jako předchozí den – když jsme vyráželi na otočku do Kolumbie. Ale Petko nás vzbudil raní kávou. Byla by z něj dobrá mamka… Čumíme s kafem v ruce do džungle a Petko si míchá kafe supr lžičkou a má pro mě slova uznán – prejže dobrou leteckou společnost jsem vybral…

Na navigacích máme směr jih. Petko se použil z krizového vývoje posledních několika let, když se občas na chvíli ztratil – třebas na jihu USA na několik dní – a pořídil si G(de) P(yča) S(u), takže se s ní učí pracovat. Uvidíme.

Uděláme malou odbočku k sopečnému kráteru, dnes zavodněnému – Laguna de Cuicocha pod vulkánem Cotacachi.

samozřejmě to pošleme omrknout drona

ten Kamil vypadá jako hodný chlapec ale když ho něco ruší u cigára - nezná bratra. teda jako drona…

Ekvádor je krásný. Jsme stále celkem vysoko tak je zeleno, je na co se dívat. Asfalt kvalitní a tak se pěkně vozíme. Celkově tu je celkem pořádek. Třebas jsem v odpadkovým koši viděl uklizenýho přejetýho (velkýho) psa. Možná trošku cynické, ale u nás by zůstal a byl by rozježděn… I lidé jsou milí. Jak ti severokoulí, tak ti jihokoulí. Jihokoulí jsou už trošku do indiánů, mi připadá. Zastavuju u cesty omrknout, co se tu nabízí na jídlo. Že se baští morčata v Peru vím, taky jsem tam jedno před pár lety spapal, ale že „už“ zde v Ekvádoru – to jsem nevěděl…

Rodinka si ho takhle u cesty (tzn. doma) připravovala – to nebylo na prodej. I když – všechno je na prodej…

My se zastavili nakonec u místňáků ve vývařovně. Tradičně tu je velká TV kde je rozkřáplý přebuzený zvuk a řve to na plný pecky. To je vlastně důvod, proč si každej (dobře, každej druhej) ještě svůj mobil položí na stůl a pustí si na něm další „program“. Samozřejmě s přebuzeným rozkřáplým zvukem – bez toho by to nešlo. Kluci mě už znají a nepřekvapuje je, že jdu něco vypnout. Jirka vždy připomíná příhodu, jak jsem v USA vypnul veřejné osvětlení malého městečka, ve kterém jsme spali – no tak nám to svítilo do očí a kluci se ptali, jestli by to nešlo zhasnout… …tak to šlo. V Íránu jsme někde spali venku a rušila nás ropná těžební věž – tak jsem se šel vyčůrat a už netěžila… Takže – taková televize ve vývařovně – to mě nemůže polechtat!

Tady ale mají dobroty!

Neodolali jsme a dáváme si nášup…

Oficiální měnou Ekvádoru je americkej dolar. A je tu všechno za dolar. Sejra, malý pivo, velký pivo, něco malýho na zub – vše dolar.

Čím víc na jih, tím víc jsou lidi jako v Peru. Příkladně zastavím u vývařovny u velkýho grilu, kde se točí patnáct kuřat. Přitočí se obsluha a protože tak akorát nastává čas oběda tak se pro jistotu ptám, jestli jsou už kuřata hotový. No – ptám – anglicky to nezkouším a z huby mi vyjede pár slov kterým by spíš Srb rozuměl. Raději volím expresivnější výrazy – ukazuju na kuřata a říkám: FINIŠ MŇAM MŇAM? Indiánka pochopí, prstem mává do stran a se smutným výrazem ve tváři říká NO NO. no když už jsme zastavili tak si jdu naproti do krámu koupit pivo kus sejra že si dám svačinku. A když po minutě a půl kráčím k homocyklu s těmi rozjezenými a rozpitými komoditami, tak přiběhne indiánka a ukazuje mě do dveří vývařovny a říká: FINIŠ MŇAM MŇAM… Je to s něma těžký. A pak vám na úřadě řeknou „uan moument“ a třebas v Panamě to znamenalo „zítra“…

najdi jeden rozdíl… VETŘELEC!

A protože je Ekvádor Ekvádor, tak někde musí být ekvádor… Ano – maj ho tu! Rovník jsem ze severu na jih na homocyklu překračoval v Gabonu – v džungli – a tam nebylo nic. Na hliněnou cestu jsem si musel vyrýt čáru (abych se pak mohl střídavě vyčůrat tu na severní, tu na jižní polokouli. Z jihu na sever jsem na homocyklu překračoval rovník též v Keni a u cesty byla tabule podobající se reklamě na restauraci informující o překračování rovníku. Copak bude zde? Tak oproti africkým rovníkům fakt hogofogo…

Večer zakončujeme pod pětitisícovou sopkou, která je zabořena v mlze a těšíme se, že ráno se nám ukáže v plné své kráse. Je to turistické místo – našli jsme kempík a je tu vícero muzungu (jako gringos). Je zde jeden lehký motocykl s německou registrační značkou řízenou pětapadesátnicí aus dojčland, američtí důchodci jedoucí obytňákem do Ušuáji a nebo dva třicetiletí kanaďané – ptám se, co tam dělaj a říkaj, že když jim v Kanadě dojdou peníze na jídlo tak odletí do Ekvádoru (letenka 350 dolarů) a jsou nějakou dobu tady a živí se pouličním malováním. Uvolněně se u toho usmívají a kouří cigaretu se specifickou vůní…

(Každé) ráno je Petko brzy vzhůru a vyloženě mu k tomu vstávání někdo chybí. Poubesovo místo – v tomto ohledu – zaplácnul Kamil a proto tito dva vyráží ve chvíli, kdy Jirka balí stan a já byl ještě ve sprše vošplóchnót klepeta a ciferňyk. Když už jsem s Jirkou připraveni ke startu, dáváme si ještě ananas co jsme včera koupili na ulici a padá pár kapek. Více kapek. Moc kapek. Leje… Nejenže se nám sopka neukázala – od rána je v mlze více než včera večer – a ještě pozdržela mraky. Půl hoďky vyčkáváme, déšť trošku zvolnil a vyrážíme zmoknout. Naštěstí je víceméně teplo. Každopádně musíme přejet cca 200km hory a pak spadneme dolů – na hranici s Peru. Krapítek jsme promokli, v horách bylo navíc jako bonus zima ale po 100 km už bylo sucho a horko, reps. dusno. Dal jsem si i malej ofroudík…

Tudy nás vedla navigace – jen Petko s Kamilem si odbočky nevšimli – neb navigace hned přepočítala alternativní trasu – a Jirka ano ale když viděl v mapě, že se to dá objet tak tam nejel. Krásná dvacetikilometrová spojovačka přes dvě údolí….

Na večer sjíždíme z hor, horko, dusno, dorazíme do městečka kde na náměstí je velký monument „kafe“.

Jsou tam dva hotely naproti sobě, jeden nemá garáž, druhý taky né a vyklidí nám restauraci kde můžeme dát stroje – je rozhodnuto. Hoteliér ve smradlavém tričku – který se zjevil nevím kde vzal tři desetidolarovky, dal nám dvoje klíče od pokojů a zase někam zmizel – jakože jsme ho už neviděli. Mimochodem – hotel se jmenuje HOTEL CAFE. V pokoji máme jako bonus cvrčka - aby eliminoval zvenku řvoucí rádia a v nepravidelném intervalu 10-90 sekund projíždějící těžký kamiony.

Když se fachmanům při dláždění nepodařilo trefit odpad do nejnižšího místa – nevadí – frička zařídila vysokou funkčnost – a odtok funguje…

Taky co by za ty (americký) prachy člověk chtěl, že… Ale vyspali jsme se dobře. Ráno šli kluci do města pro kafe. Bez úspěchu. Když už se hotel jmenuje „Cafe“ tak ještě k tomu mít kafe – nechceme toho trošku moc?

Rozhodně – je to pořád hotel – máme koupelnu. To klučina naproti – tu fachmani zase odtok nemuseli řešit vůbec – odpak maj z „okna“ – tedy jako otvoru v domě – rovnou to plivou dolů do stoky…

Na hranice to je cca 50km nížinou, tak si to pěkně mažu. Čas od času je policejní kontrola. Jsem zvyklej, že berou jen místňáky – ale tentokráte změna. Sympatický mladý policista požaduje dokumenty – titul (doklady od homocyklu) a řidičák. Platnost/pravost techničáku stejně nepoznaj a řidičák dávám zásadně ten s platností do 2017 – ten s platností 2027 mám doma – ještě bych jej ztratil… Na otázku kam jedu jsem nadrtil frázi „fin del mundo“. Policista je se vším spokojen. Až mě mrzí, že nechtěl TIP – když už jej máme…

Vojenský kontroly jsou oukej – nás nechaj vždy jet…

Před hranicí se cesta ještě trošku „zvedne“ a užíváme si pěknej asfalt a krásný zatáčky a scenérie…

Po poledni jsem dorazili na Ekvádorsko-Peruánskou hranici. Klasika. Prašná cesta se dvěma likusákama – jedno okýnko imigrační, druhý aduana. A hned vedle megalománská stavba – třípodlažní dlouhá budova s nájezdy – nová hranice. Opuštěná. Provoz minimální – proto ta nová megastavba – to je jasný. Proces ale šel hladce – chce to jen čas. My tři Češi jsme imigračním prošli OK, potížista byl zase Petko. Zase nemohli v kompijůtru najít Slovakia. Petko úředníkům vždy trpělivě vysvětluje, jak to je s tou Čeko-Slovakia a že když tam mají Čechy tak tam musí mít i Slováky. Nakonec musel nacionalizmus stranou – Petkova touha podívat se do Peru byla silnější a když bába našla v kompijůtru „Slovenia“ tak jsme svorně přikyvovali, že to nakonec našla správně… Petko je na těchto hranicích první Slovák!

Za likusákem už jen šapitó s dalšími (zbytečnými) úředníky…

…takže – opouštíme Ekvádor - a vzhůru do Peru!

««« předchozí #02 | MENU | další #04 »»»